Představení - historie
AMATÉŘI
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2002, derniéra 2012
Autorská inscenace Josefa Tejkla, je typicky undergroundovým spektáklem, s nímž by svého času soubor patřil do okruhu PPU či DG 307. Drsná historka ze života funebráků hraná hospodským žargonem i stylem je typickým projevem právě takové kultury a životního přístupu. Ne každému může být po chuti. Litry tekoucího fernetu, tvrdé vtipy, zdůrazňovaná (s)prostota a třeba i oplzlý muž v ženské roli mohou vadit mnoha zastáncům "vyššího" smyslu umění. Avšak i takové je divadlo. A dobře, že je. Očišťuje, jak se říká, "zdola". Vynáší na světlo boží temné stránky podvědomí, ale i konkrétní realitu hospody (ač se děj odehrává mezi funebráky, jde v podstatě o klímovsky nahlížený svět hospody V. cenové kategorie). Tejkl umí s tímto divadelním tvarem umně pracovat. Využívá spodního svícení, čímž zdůrazňuje hororovitost dění, realitu nechává prosakovat každým gestem, každým slovem, každou situací. V Kostelci našel spřízněné duše, které se v postavách pohybují s přirozeností pivních švábů a hospodských štamgastů, čímž vznikla ojedinělá inscenace téměř zcela se vymykající českým divadelním zvyklostem. Do této kategorie bychom mohli zařadit snad jen zpracování Váchalova Krvavého románu litomyšlskými výtvarnými restauratéry z okruhu nakladatelství Paseka v půli devadesátých let či některé pokusy o zpracování Ladislava Klímy, zvláště Lidskou tragikomedii Arnoštem Goldflamem v brněnském HaDivadle. Oproti nim je ale ještě drsnější a syrovější, méně kultivovaná. Je to skutečně kultura undergroundu a hospody (i s oním spícím opilcem během představení a šramlem na konci), do divadelního sálu těžko přenositelná.
Vladimír Hulec, AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2003
SOLNÝ SLOUPY
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2003, derniéra 2006
SOLNÝ SLOUPY vyšly opět z pera principála Černých šviháků Josefa Tejkla a nepochybně tedy zase páchnou "tejklovinou". Jak již naznačeno, záměrem inscenace není nic menšího než podat poctivou zprávu zespoda, chcete-li, o stavu vody na českých tocích, o rosném bodě apod.
Jistě i o tom, že ony ty české toky zas až tak české nejsou a že naše vlastní malost, chcete-li zaprcatělost, ještě přesněji zaprděnost plodí všecky ty Kožené a Železné, na něž pak tak hrdinně ex post a unisono nadáváme. Takže jako stádo odhazujeme zodpovědnost za sebe a za svět a zalézáme do svých pelechů s pivními řečmi na rtech, zatímco loupeživí rytíři v kravatách, jimž středověk v našich palicích nesmírně vyhovuje, předstírají šetrné inventury rodinného stříbra, aby vzápětí a ve vhodné chvíli, podobně jako kdysi Švédové Rudolfovu kunstkomoru, vyvezli toto stříbro do věčných pekel svých kont. Těžko pak soudit, kdo je tu větší parazit - jestli usměvavý inventurník nebo přihlížející otrhanec.
Naštěstí, chcete-li, při vší smůle (volte ad libitum) veškeré ty naše nebetyčně důležité čapáry hrajeme na zrnku písku, v oceánu kosmu tak bezvýznamném...
Naštěstí, chcete-li, při vší smůle (volte ad libitum) existuje spravedlnost nezemská, jejíž varovné záškuby my tak snadno přehlížíme...
Vlastně jde o jediné. Donutit diváka ke smutnému smíchu. V lepším případě jej otrávit a pobouřit. Dost možná, že se nám to nepodaří zcela, že volba prostředků ke zdivadelnění tohoto záměru je v lecčems mylná. Potom vám ovšem nezbývá než ocenit aspoň snahu.
PS: Varování! Prosíme ty diváky, které pobouřili již naši umírnění Amatéři, aby na Solný sloupy v žádném případě nezavítali. Riskují daleko horší estetickou újmu.
ČILIMNÍK
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2004, derniéra 2006
Představení je o hravosti obyčejných a fortelných, o přesvědčení, že jsem-li ševcem, budu nejprospěšnější tehdy, podržím-li se svého kopyta. A jsem-li naopak spíše ambiciózním kopytem než zručným ševcem, nepřinese mi štěstí ani křoví akademických titulů před jménem i za příjmením.
Šviháci si vzali tentokrát na mušku právníky. Ti na podiu konzumovali čerstvě upečenou husí pečínku, řešili "životně důležité" vlastenecké otázky, popíjeli pivo i francouzský koňak. Na podiu se poprvé ve "švihácké historii" objevil i ženský element a to dokonce ve spodním prádle.
Překvapující závěrečnou tečkou bylo zjištění, že právníci patří ve skutečnosti do cechu zednického a děj, který se za více než dvě hodiny odehrával na jevišti, byl vlastně pouhou recesní hrou.
ANDĚLÉ PIJÍ TESAVELU
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2006, derniéra 2007
Kmenový autor Černých šviháků Josef Tejkl opět vytěžil autentickou materii k inscenaci v nikotinových oblacích kosteleckých pajzrů, kde slavné fotbalisty rozeznával více po hmatu než zrakem. S nasazením vlastních jater setrval s místními velikány často do kuropění, což, zdá se, je pro špičkové sportovce ten pravý čas, aby náležitě zazpívali.
Feministy určitě potěší citlivé vykreslení žen, pro Černé šviháky již příznačné, vnímavější diváci nemohou pak nepostřehnout, že fotbal na rozdíl od politiky je hra. Ba dokonce (opět na rozdíl od politiky) hra, jež má svá pravidla. Chcete-li jinak - Bílí andělé povstali ze své malosti, aby v náruči Věčnosti prokázali svou velikost. Zatímco na té druhé straně barikády se demonstruje velikost, aby ...
Dosti však příměrů a paralel! BÍLÍ ANDĚLÉ PIJÍ TESAVELU opět nejsou určeni diváku salonnímu; vyžadují povahy otrlé, milovníky černého smíchu, přicházející na vlastní nebezpečí a nedožadující se puritánsky navrácení vstupného.
Venkovský kopáč ve čtvrté inscenaci Černých šviháků je ovšem vyzbrojen kopačkami, nikoli krumpáčem. Kopáč, to je v podorlické hantýrce Pan fotbalista, tvor, jehož druhdy ve svých Mužích v offsidu tak dokonale zmapoval Mistr Karel.
Černí šviháci vůbec nepovažují za náhodu, že Mistrovo rodiště Rychnov nad Kněžnou dělí od jejich hnízda (Kostelce nad Orlicí) pouze několik pahorků cihlářské hlíny.
Od Mistrova sarkastického zraku se však odděleni necítí ani těmito pahorky - a jejich hrdost nad tímto faktem nezná mezí.
Pan profesor Jan Císař o inscenaci napsal:
"...Podíváme-li se na jubilejní Třebíč, je naprosto jasné, že přinesla především jednu inscenaci, která je mimořádné kvality. Je to inscenace textu Josefa Tejkla Bílí andělé pijí tesavelu, se kterou přijel soubor Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí, bez jejichž poetiky si prostě tuto inscenaci nelze představit. Je-li však řeč o mimořádnosti, pak nejde na prvním místě o tuto poetiku, ale především o určitý pohled na naši skutečnost, který není tak častý a který se neztrácí ani v kontextu celého českého divadla."
CECHY KRÁSNÉ, CECHY MÉ
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2007, derniéra 2007
Poetika Černých šviháků se, jak známo, dosud s nikým příliš nemazlila, ba dokonce ani s divákem. Tentokrát se ovšem s divákem mazlí. Nová inscenace se dosud nejněžněji, byť stále razantně, odráží opět od autentické matérie, tentokráte historické, hluboko do naší žhavé současnosti, ba budoucnosti. Byť nás Černí šviháci budou s hravostí jim vlastní mást kulisami barokní Kutné Hory a nezřídka i hloubkou koryt, jež si propachtovaly figurky podobně bezvýznamné a efemérní jako ty naše současné, pinožící se a pinožící. A nad tím vším se jako memento klene uhrančivá Modlitba Noemova frontmana skupiny Oboroh Slávka Klecandra.
Pamětníci možná vzpomenou téměř dvacet let staré Tejklovy inscenace CESTA Z HLÍNY DO HLÍNY, jež vycházela z analogického autentického příběhu historického a chtěla být satirou na vládu jedné strany. I tenkrát, přestože vznikla v Hradci Králové a hrál ji soubor OBSAZENO, se na jejím vzniku podílela řada členů tehdejšího kosteleckého undergroundu (bří Klecandrové, bří Židové, Vladimír Kroul, František Novák, Petr Magor Malý, Milan Perger....). A velmi rádi vzpomínáme, že si tuhle inscenaci tajně objednal bohužel již zesnulý malíř Vladimír Komárek ke svým šedesátinám na zámek Brandýs nad Orlicí - a každý z aktérů odjížděl s jeho originálem.
Dá se tedy do jisté míry říci, že Cechy krásné, cechy mé jsou remake inscenace někdejší, o nějž si řekla opět doba. Pravda a láska prostě nezvítězila nad lží a nenávistí, ba dokonce v lež a nenávist se po našem soudu leckdy ostudně metamorfovala a stále rychleji metamorfuje. Ve jménu pseudoušlechtilých a stále krkolomnějších volebních hesel, vycucávaných stále obludněji z prstů stranických štábů, kterých sice je nyní více, zkarikovaných ovšem do jediné ztěží odlišitelné křečovité grimasy. A zdá se, že výsledkem snažení těchto stále zločinečtějších struktur je pouze jediné: Napakovat se - a po nás potopa!
El Niňo doslova a do písmene. To nás ovšem spravedlivě smete všechny bez rozdílu. Aktivní zločince i pasivní přihlížející, neschopné vytvořit alternativu občanské společnosti.
SVĚT PODLE KLOBOUČKA
Scénář a režie: Josef Tejkl
Premiéra 2009, derniéra 2017
Svérázný a svébytný kostelecký dramatik napsal pod pseudonymem Josef Klobouček zhruba šest rozsáhlých divadelních her a nabídl je režisérovi Černých šviháků k provedení. Protože předlohy nebyly pro soubor hratelné, režisér Josef Tejkl je po dohodě s autorem upravil. Vznikla tak inscenace s osobitým kloboučkovským humorem Svět podle Kloboučka.
Hra se dotýká problémů lidí na okraji společnosti, citlivě analyzuje stav našeho myšlení a schopnost vyrovnat se s pohledem na "špínu" naší doby. Nechybí nadhled a sarkastický humor, komentující patetické snahy dnešního politického světa.
KARKULKA aneb POZOR NA MYSLIVCE!
Scénář: Václav Sluka
Režie: Černí šviháci
Premiéra 2010, derniéra 2017
Volně na motivy pohádky O Červené Karkulce a podle vzpomínek a bájných příběhů našich předků, kteří tak dlouho a usilovně lovili některá zvířata, až se jim je podařilo téměř vyhubit.
POLYHISTOŘI
Scénář: Josef Tejkl
Režie: Radvan Pácl
Premiéra 2011, derniéra 2011
Povídka Josefa Tejkla Polyhistoři táhnou (Malá kronika velkých úletů) má spolu s autorem deset hrdinů. Někteří její heroové se později stali herci souboru Černí šviháci. Jistě to není jediný důvod, který Josefa, Hynáčka, Tejkla vedl k tomu, že povídku pod názvem Polyhistoři (Vlastivědný vejšlap bez kravat a bez žen) převedl do dramatické formy. Na vlastní realizaci už neměl čas. Ponechal Černé šviháky - soubor jevištních existencí - před vraty. Čeká. Sleduje. Směje se anebo právě usnul. A pokud to není troufalé: Drží palce!
Vydáváme se společně s ním i s Vámi, diváci, do dramatických intimních zákoutí jedinců, kteří utíkají před realitou plnou žen, dětí, práce, povinností a peněz k realitě řádu, hry, náhod, vesmírného prostoru, piva a kořalky. Touha stvořit si i jinou skutečnost je silnější, právě i s vědomím možných osobních ztrát.
AVES
Scénář a režie: Zuzana Kschwendová
Premiéra 2013, derniéra 2013
Hořká komedie o stereotypu manželského žití, ,,báječných výhrách" a nečekaném vetřelci.
Humorná epizoda ze života zralého manželského páru.